Kotiliony připravit, taneční postavení zaujmout...

Dnešní blog rozdělíme na dvě části, abychom pak mohli porovnat pojmy, dojmy a stav střízlivosti. Tuto noc totiž mám prodlouženou. Za nějaké tři hodiny se budu smažit v pekle tanečního parketu, Luboš a Hanka nám do toho všem budou vtipkovat, hláškovat a vymýšlet překvapení, na která se všichni dostatečně těšíme. Co třeba vyzvat k tanci partnerčinu matku? Což takhle přenést partnerku z jedné strany sálu na druhý? Anebo zvolit nejsympatičtějšího tanečníka a tanečnici a psychicky zdeptat všechny okolní páry?

Nabízí se tolik možností, jak nám všem pošlapat boty, lodičky a pověst. A řeknu vám, že už se netěším tak, jako jsem se těšil v úterý. Už se těším jen málo. Mám malinko strach. Malinko to ve mně vře. Malinko stále nadávám (a Barče tak dávám zase záminku, aby o mně mohla prohlašovat, že jsem držgrešle, lakomec a socka) na kotilióny (pozn. aut.: drobný dárek, který dávala tanečnice tanečníkovi na plese, i naopak), o kterých si nemyslím nic valného, protože dát stovku za tři malý kytičky, jejichž význam mi stále poněkud uniká. Mám dokonce dojem, že mě kvůli tomu Luboš s Hankou nemají rádi, protože jsem před nima prohlásil, že je to jen ždímání peněz (jakože je!). Ale kdo ví, třeba to neslyšeli.

Přetrpěl jsem tedy vyhozenou stovku, vyhozených čtyřicet korun za růži, které upadly všechny zelený listy a musel jsem si koupit novou (a žlutou, ta je hezčí). Daj se růže reklamovat, co myslíte? (Barča teď musí úplně jásat). Mám si brát oranžovou košili? Co když mě Luboš s Hankou vykážou ze sálu, protože mám oranžovou košili? Způsobím společenské fópá, pokud se půjdu ke stolu napít, protože moje hrdlo vyschne a žízní mi to vcucne oči do mozku? Bude společnost pohoršena, pokud mi upadne nejhornější knoflík na košili a já budu moci volně dýchat? Ach, kolik se toho může pokazit.

Nemyslet na nic, nevšímat si ubrečených rodičů, kteří si s ostatními rodiči vyměňují významné "ten-náš-kluk-tak-vyrost-je-z-něj-muž" pohledy a všichni jsou nejlepšími kamarády. Přeneseme se přes veškeré lidské pokrytectví a budeme se mít rádi. Začínám se tam těšit o něco víc, než před půl hodinou.