Dilema jak prase

Tak jsem si zase řekl, že píšu sračky. Zrovna sem jsem chtěl vymyslet nějakej vtip, ale prostě to nejde. Prostě už nejsem vtipnej (neříkám, že jsem byl). Jsem starej, zatrpklej a nesvědomitej. Jsem troska. Už mě nečtěte, je to zoufalství samo o sobě. Vstup maj odteď povolený jen emo děti, co se tu nad mýma psychedelickýma (ani nevím, co to znamená, ale zní to dobře a vy to beztak taky nevíta, tak co?) výlevama budou řezat žiletkou a promlouvat k sobě nešťastně "ten iHyi se tak zkazil, to je na zářez" a pak "no to je zas článek, jdu zaříznout" no a nakonec "jsem se dvakrát řízla, to je na zářez". Všichni jste úplně pitomý, takže jestli vykrvácíte, dobře vám tak, nesnáším lidi, co se řežou. Taky bych chtěl vytknout celý společnosti, že rodí sedmnáckrát lepší (a osmnáctkrát vtipnější) bloggery, než jsem já, za což jí neděkuju, ale posílám do pekla. Uvař se, zmetku. Prostě a jednoduše s tím asi brzo seknu, protože pochybuju, že se napravím a budu nejlepší ze všech. Keep rich, or die tryin'. Nebo tak nějak. Zrovna dneska chci mít buď všechno nebo nic. To stojí za zářez.