Dneska už nedokážu napsat žádnýho vyřehtanýho smajlíka, žádnou vyzubenou žlutou potvoru. Dneska jsem si pustil Goo Goo Dolls - Iris a jsem z toho strašně naměkko. Jsem z toho úplně krásně zdevastovanej, že mě to nutí se pořád usmívat, psát jenom jakoby vzletně a hezky a mít skvělou náladu. Je to tak nádhernej pocit. Dneska se něco stane. Dneska se musí něco stát. Iris to předurčuje, je to jasný. Rve mi to plíce, jak si uvnitř prozpěvuju "And I don't want the world to see me, cause I don't think that they'd understand. When everything's made to be broken I just want you to know who I am". Je to hrozně dech a hraniceberoucí. Je v tom cítit strašnej pokrok. A ten pokrok se musí někde projevit. Asi si udělám kakao, vypnu ten takzvaný internet a budu čekat, až se něco zlomí. Dneska se něco stane. A já se navzdory usmívám.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat