Kterak jsem dostal zákaz používat počítač

Někdo kouří cigarety, někdo si píchá pervitin, někdo zase notoricky chlastá, někdo hraje World of Warcraft, někdo miluje svou práci a někdo prostě rád tráví čas na internetu. Je to můj případ a možná bych se dovolil to sám nazvat i závislostí. Je to svým způsobem závislost. Nehraju ale hry (no dobře, teď zrovna hraju Assassin's Creed, ale to je něco jinýho, to se prostě musí, krásné holce taky neřeknete ne, no ne?). Nějak se to řekněme poflakuju s přáteli (tvrdý/měkký? nikdy nevím) na icq, na lost.cz, poslouchám hudbu, koukám na seriály, filmy. Ale ne, že bych zapomněl na okolní život. Učím se, chodím ven, chodím do divadla, chodím do kina, hážu po autech kamínky ze zábradlí a zdrhám (čím dál tím míň hážu, ale zazdrhám si teď snad jen na vlak anebo v těláku), hraju volejbal, ... A online jsem furt snad jen proto, že plně využívám mobilního internetu zdarma. Je to taková vlastně sociální závislost (víte co myslím, že ano?). No prostě ještě z toho úplně nemagořím, závislost pociťuju.

To s tím souvisí

Naši z toho samozřejmě nejsou nijak odvázaní (pochopitelně), ale zase na druhou stranu, proč mě nenechaj se v tom angažovat? Nechce mě znásilnit žádnej pedofil na facebooku (kterej mám, ale nepoužívám ani trochu) a nikdo si na mě neprocvičuje kyber-šikanistický způsoby získání autorit. Je to pohoda, vím, jak se chovat, co si dovolit, co si odpustit (no, asi jo).

A pomalu se k tomu dostáváme

Mám bráchu. Kdo ne? Mám bráchu. No a? Mám ho rád. Ale v některejch chvílích bych ho fakt roztrhal na kusy. Předbíhám. Brácha taky rád počítač. Brácha na nich rád hraje. Brácha je na nich taky celej den. A když prostě mamka řekla: v neděli se počítač zapínat nebude, tak se nezapne. Jenomže pak jsem si dělal výzdobu na zeď. A nechtěl jsem to nechat rozpracovaný a měl jsem tam jedno volný místo zrovna. Takže jsem poprosil mamku, jestli si můžu něco vytisknout. Pohoda, povoleno. Jsem na počítači všehovšudy patnáct minut. Tisknu, vypínám, krása. Mířím k pokoji. Otvírám dveře. Věším na zeď.

A teď se to stalo!

Přichází mamka. Chválí výzdobu. Přichází brácha. A stěžuje si, že jsem na tom proklatém stroji byl patnáct minut a on ne. Jako sorry, ale za patnáct miunt misi fakt neuděláš ani jednu misi v TR: Underworld (navíc když připočti zapnutí počítače a hry samotné). Jemu je to jedno. Navíc, to jsem zapomněl říct, navíc on celý odpoledne otravoval, že chce na ten počítač jít (no a ještě jsem zapomněl říct, že vlastně dopoledne u nás byl bratranec a zkoušeli jsme wi-fi, to byla taky voda na bráchův mlýn). Naši mu to nedovolili samozřejmě, protože by hrál. A jak to prostě tak furt brácha omílal dokola, tak se mamka vytočila, řekla mu, že tam nemusí hrát celejch čtrnáct dní a když už byla v ráži, tak jsem dostal zákaz i já! No to fakt potěší. Ne, že bych si to nezasloužil, ale správný to nebylo. A tu to máme :) Pak byl tedy trest (a proč sakra?) zmírněn na týden (potěší) a teď tu teda píšu článek, nadávám, že jsem už mohl umět tu biolu a je mi z té školy na nic.

Je mi z toho fakt na nic, prostě je odporný, škaredý, nehezký, v kýbli, je to do necek a zamíchat, je to nutné zlo. Toho se nezbavím. Je to snad jako ten internet - taky tam jsem furt, jen s rozdílem, že z internetu fakt nejsem vystresovanej jako z písemky z matiky.

A šup do kolonky nasralo nás, ať to máme všechno hezky pohromadě :)

Bez korekce, omlouvám se