A to jsem si tak zase jednou šel koupit něco do školního bufetu (margotku). Celkem znudeně po hodině fyziky procházím podzemním koridorem a najednou slyším jednu primánku (nebo sekundánku, já nevím, kdo mezi těmahle třídama určuje rozdíly, ale některý vypadaj, že by v klidu mohly i maturovat): "Monýs, šak já ti pak písnu na ajsku, oki?" Přišlo mi to jen vtipný, jak já jsem v jejich věku o icq slyšel jen jako o bájném prostředku, kde musíte psát tak rychle, jak jen to jde, jinak umřete. Ne, fakt jsem si to myslel (až na tu smrt). Budoucnost za mnou utíká a posmívá se mi. Za chvíli mě ty holky předběhnou a na pomyslné rozhledně času si stoupnou o šest schodů výš než já a flusnou mi do ksichtu. Asi stárnu.
iHyik
(korekturu dělat nebudu, přenechám ji budoucnosti z minulosti)
Příspěvky
No já zas v tvém věku slyšel o icq pouze jako o první věci, co si musíš založit, jak budeš mít doma internet. Kdyby se mi to jednou na počítači při hodině informatiky automaticky nezaplo při startu systému a neotevřelo to účet někoho s nickem "čarodějka", určitě bych dodnes nevěděl, co to je:)
OdpovědětVymazatMoje první setkání s icq bylo vlastně asi nějak v páté nebo čtvrté třídě možná. Pančelka nám vyprávěla, jak si píše s nějakou známou přes icq a prý se tam musí hrozně rychle odepisovat a pak zase ona musí moc rychle a prostě fakt pecka to je - z toho vyznělo, že jinak skolabuje systém, když neodepíše a tak jsem byl v sedmé třídě nebo tak nějak, no to jsem byl překvapenej, že to tak není. Navíc všichni ze třídy už na tom úplně žili a já jedinej s vytáčeným netem vůbec nic, od tý doby jsem to nenáviděl. A teď jsem rád ;o)
OdpovědětVymazat