Z deníku pacifisty, který válčil

Myslím, že je čas pomalu přesouvat má původní dílka z celého toho internetu na domovskou stránku. Tohle je jedno z posledních. Nehraju si na znalce, spisovatele, hvězdu, ale baví mě to, tak proč se nepodělit? (BTW: zkuste klíč I = H)

Všude tekla krev a kapky deště pomalu skrápěly vojínovo ztuhlé tělo. Pod nánosy bahna a špíny bylo jen stěží poznat, zda to něco na zemi vůbec mohlo být člověkem. A pak znova prásk, prásk výstřely. Jen některé zmizely v černi noci nepovšimnuty. Za většinou z nich zněly ze všech stran výkřiky. Déšť nehrál do karet nikomu. Déšť nikdy není na ničí straně. Déšť jenom smývá krev a hnus a podlost válčení. Kdo je tady teď nepřítel? Ten početnější? Ten šílenější? Ten, který hájí své názory? Anebo ten, na jehož helmě svítí nápis „Já jsem nepřítel“? Nepřítelem zřejmě bude ten, kdo vám oddělí hlavu od těla.
Válka je nesmysl. Všichni to vědí, jak jinak. Všechny ty pokrytecké krysy schované za masami lidí, kteří neměli na vybranou. „Válka je zlo, skončeme jej!“ křiknul někdo do velitelského stanu. Odpověď přišla záhy a do zad. „Nikdo nebude rozkazovat Ijumfsovi, co má a nemá dělat. Ijumfs chce moc a taky ji dostane! Ijumfs je náš vůdce! Vojáku, pojď do stanu, zasloužíš si povýšení.“ Možná na co nejvyšším stromě.
Ne tedy ti, co padnou, ale ti, kteří jsou „chytří“, ti jsou ve válkách oceněni. Zbytek dostane kulku do hlavy a společný hrob. Pocta jako pocta? Mohyla pro příští generace? K čemu vlastně ocenění? Jak je vůbec možné dostat ocenění za to, že někdo někoho zabije? U většiny kultur za to člověk dostane provaz, jinde křeslo, případně doživotí. Vždyť válčení je jenom o vraždění, tak proč někomu leštit odznaky a medaile? Dámy a pánové, seznamte se …. s člověkem!
Dočkáme se někdy té doby, kdy spory nebude nikdo řešit kudlou do nohy a šrapnelem pod postel?
Ale ne, musím končit. Myslím, že tohle je můj poslední deníkový zápis. Nestojím o slávu ani nic jiného, proto stále neuvádím své jméno ani datum, kdy byl tento deník napsán. Velitel volá do boje. Nejdu tam rád. Nikdo z nás tam nejde rád. Ale musíme. Kdo by bojovat za ty, kteří si myslí, že jejich život má větší cenu než život kohokoli z nás? Budeme to vždy jen my. Vše, o čem jsem psal, to vše, všechno přesně tak, jak jsem napsal, úplně vše se stalo. O těchto věcech se nikdo nezmiňuje, ačkoliv se o nich všeobecně ví – a kdo o nich poví, zemře. Vlastně proto nepíšu své jméno. Tak či tak stejně zemřu. I když mám malou, malinkatou naději. Ta naděje je tu vždycky.
Už vážně musím pryč. Zbraň do ruky a zabíjet! Je to tedy možná můj poslední zápis, ale to jsem už taky psal, že? Motá se mi hlava a ze všech těch věcí se mi dělá zle a obrací se mi žaludek. Všude je cítit smrt a popel. Vdechujeme kouř. V dáli už jsou lehce slyšet motory letadel. Smrt poháněná benzínem. A pak my v jejích spárech. Prosím, ať je to alespoň rychlé…