Švédský deník: Závěrem

Jsem zarostlý jako Rumcajs a sedím ve zpátečním autobuse, který mě veze směrem Česká republika. Vracím se domů rád a přitom vůbec nechci opustit místo, ve kterém jsem si splnil jeden velký sen z těch mnoha miliionů snů, který mi neustálé víří v hlavě. Navštívit Švédsko, v to jsem snad vůbec nedoufal, možná, že až mi bude třicet a pojedu tam na služební cestu s nadnárodní společností, možná tak, jinak vůbec. A je mi tyvole sedmnáct a měsíc a já právě na trajektu odjel z poloostrova, který je pro mě synonymem ráje na zemi. Trhá mi to srdce, nebudu si hrát na drsňáka, jsem z toho absolutně naměkko, až bych to do sebe neřekl, jak moc mě tahle osmidenní (když nepočítám dva dny cesty) poznamenala.

Ve Švédsku je všechno zelený, zachovalý a všechny ty řeči o tom, jak krásnou tu mají přírodu, tak všechno to je pravda, až na prostý fakt, že nikdo tu nádheru nemůže nijak popsat. Je to jako když Mácha spí se svou Lori, když Romeo vzkřísí Julii a žijí spolu šťastně a nikdy neumřou, je to jako vrátit se do kolébky, vnímat jenom vítr a do svých dvěmiliardypixelových očí zkusit nechat vstupovat odrazy Křehkosti a Andělské krásy, na tváři zračit Úžas a v myšlenkách se ponořit do vší té zeleně, té neposkrvněnosti, pannenskosti, setkat se s láskou na první pohled, zatímco v duši vám rozkvétá něžná třešeň. Jakobych se vrátil na místo, odkud jsem vzešel, což je pitomost, ale já se cítil, že to je přesně ta část světa, kam nějakým způsobem patřím. Možná jsem jenom pomíjivě opojený. Možná mám švédský kořeny, já nevím. Všechno ale do sebe tak nádherně zapadá, všechno je tak nenásilné, všechno tam má své místo a nic nepřebývá, nic nechybí, je to zemská dokonalost. A já se zamiloval. Bezhlavě. Samozřejmě. Jak už to se mnou ostatně bývá nějakej ten pátek. Kdo ví, kdy mě tahle snová milenka opustí. Spíš kdy teda opustím já ji. Stejně moc dobře vím, že si ji nechám navždy uloženou v adresáři jako zálohu, až mi žádná jiná kráska nedá.

Vidíte, tolik keců a to jsem se jenom krátce zmínil o přírodním bohatství. Ještě bych mohl psát třeba o lidech, kteří jsou slušní, váží si prostředí, kde žijí, nekradou, důvěřují si. Taky o systému, který je postaven všude pouze na zmíněné důvěře a očekává, že lidi nebudou svině a nebudou nic nijak ochcávat. Funguje tam všechno, nesere se nic, životní úroveň je sakramentsky vysoká a celkově ... chci tam žít ... někdy. Třeba až budu starej a senilní.

Závěrem děkuji Filipu Zachariáši, bez něhož bych nedostal certifikát na cestu autobusy Student Agency, Verči Reškové, že to všechno naplánovala a přežila nás, Lucce Reškové, že mě pozvala, Tomovi Reškovi, že tam byl (a zároveň gratuluju k semaforové výhře 8:4, dlužím ti marsku) a řidičům Vlastíkovi (že se v tom Stockholmu neztratil) a Peterovi (že mi byl dobrým otcem).

Momentálně jsem někde mezi Prahou a Brnem, opěvuji wifi připojení, které mi poprvé v historii funguje a jsem rád, že jsem tu cestu z Linköpingu do Prahy přežil. Viděl jsem cestou Tajnosti (5*), Sluneční stát (3/2*), Something's Gotta Give (4*) a Crash, u kterýho jsem usnul, ale mám pocit, že to stejně byla volovina. Zároveň zdravím Zuzku, snad šťastně dojela.

No a teď tyvole, teď se jdu učit. Uvidíme se v příštím týdnu. Nebo v příštím životě.

Švédský deník: Ráj na zemi, Marstrand na moři

Po báječným večeru ve Formuli jsme o čtvrt na devět (sraz byl v devět, zase jsme došli pozdě) vyrazili na Peťanův proklamovaný kouzelný ostrov. Říkám to nerad, ale vedro jak v piči. Asi nějakejch třicet stupňů nebo co, no tyvole, tohle je Švédsko? Tady má být kosa, všude si musím nosit bundu a ne opalovací krém. Nestěžuju si, počasí je to výborný, ale kdo by to čekal, obzvlášť, když v domovině prší jak o život.

Nastoupili jsme na trajekt a ..... za dvě minuty vylezli na ostrově Marstrand. Trajekt na tři sta metrů, to je dobrá vymoženůstka. Prvně jsme navštívili hrad a za zídkou našli kešku a vyšli dál. Nad hradem jsem se odpojili "kousek" od Verči a Peti a vrátili se za půl hodiny. Keška číslo dvě byla schovaná poněkud dál, než jsme čekali. Peťa byl nasranej, ale statečně to schovával.

Jeho naplánovaný výlet musel kvůli našemu tempu poněkud zkrátit. I tak jsme ale nafotili dva miliony fotek, vyčvachtali si nohy ve studený moři, jako hobiti lezli bosky po skalách a opět hledali a hledali další kešky. Cestou z majáku jsme si ugrilovali kuřata a někdy v šest hodin odpoledne jsme odjížděli domů.

Ostrov Marstrand byl snad to nejkrásnější, co jsem kdy viděl, slova jsou málo, musí vám postačit fotky, který jsou tady!

Na koleji jsme si udělali krupici, nakradli si opět trochu másla a trochu kakaa a všichni spálení jsme se rychle mazali poopalovacím krémem. Prohlídli jsme fotky a šli spát. Ráno Tom a Lucka odjížděli o čtvrt na osm autobusem, jeli jsme je s Verčou vyprovodit a taky vrátit auto do půjčovny. Přecenil jsem očividně svoje síly, protože jsem pak celý dopoledne jenom pospával a nebyl schopnej nic udělat. Po skype hovoru s domovinou jsem se dozvěděl, že mi vychází trojka z latiny a vůbec, že se z těch písemek poseru, takže bůhví, co bude příští tejden.

Teď se tu jen poflakuju, před chvílí jsem se vrátil z obchodu (no, radši jsem si vzal GPSku, kdybych se náhodou ztratil) a uvažuju nad dalším dílem South Parku. Závěrečné vyhodnocení celýho výletu si chystám na zítřek, protože nevím, co budu těch dvacet hodin v autobuse dělat, to vážně nevím...

Švédský deník: Západním směrem

Slíbený výlet do Göteborgu začal velice úspěšně hned ráno, když jsme zaspali asi o padesát minut, což našeho spolujezdce, vlastně řidiče a nového studentského kamaráda zřejmě moc nepotěšilo, ale co se dá dělat, stroj času nemáme, žejo.

A tak jsme vyjeli. Když jsem jel z Göteborgu do Linköpingu autobusem, trvalo to snad čtyři hodiny, proto jsem se do auta netěšil ani trošku. O to víc jsem byl překvapený, když jsme za dvě a půl hodinky byli na místě, což je docela terno, na takovou dálku. Na místě to opět vypadalo nádherně, přesně podle slov Lucky: "Doporučila bych Švédům, aby změnili svoje hlavní město," a to si myslím to samý, Stockholm na to už prostě nemá, může se jít zahrabat, vivat Göteborg, [Jeteborí] na Hrad!

Prošli jsme to tam všude, protože včera byla ale maxi spánková krize, nenachystali jsme si žádnou kešku a tak jsme jen smutně pluli mezi budovama a fotili. U mekáče jsem si dal CBO a bylo to nic moc, začínám tenhle celej McD's podnik odstřihávat ze svýho života, ponvědaž když už tam nemají chicken roll, ale místo toho nějaký náhražkový wrapy, který mají poloviční objem a jsou ještě k tomu takový divný, nemá už smysl tam nic kupovat, burgery nesnáším a i kdyby, tak se z nich nenajím.

Navštívili jsme muzeum. Záchod zadarmo. Nakoupili jsme v coopu a v parku u vody jsme si udělali mini piknik. Potom nás Peťa zavezl na boží hrad v soukromým vlastnictví (asi proto to tak vypadá) Tjolöholms Slott. Zakempili jsme tam na víc jak půl hodiny, fotili a fotili a leželi a leželi. Nejdřív jsme se pováleli na trávě, potom nás to zaneslo na obrovský kameny k moři, na který jsme lehli jak vyvržení vorvani. Každej přidal nějakou tu trošku ze svýho života, hody, babičky, chlast a potom už jenom honem směr F1. Předtím ještě ale věnujeme několik cenných minut nákupu večeře.

K večeři byly chleby (poprvé nebyly sladký, z toho už bych se asi poblil) se šunkou a sýrem, zákuskem se staly čokoládový cookies, euroshopper quality.Vydatnou krmi jsme zapíjeli bílým i červeným vínem, pojídali arašídy a nestydatě tloustli. Dlouho jsme projížděli fotky a pak ještě zaplatili internet na čtyři hodiny, abychom ukkojili naši závislost na facebooku, abychom odpověděli na všechny e-maily a prostě, abychom si připadali jako v civilizaci.

Zvláštní. Švédové tady moc o civilizaci mluvit nemůžou se svým schématem stavění sídel: velký město - nic - nic- nic - tři domy - nic - dům - nic - nic - dva domy a stodola - nic - nic - nic - jezero. Nic si v hlavě zobrazte v měřítku 5 km. Vesnici tady pohledáte těžko. Paradoxně i přes tu všechnu poskrovnost civilizace jako takové jsou Švédové jedni z nejcivilizovanějších národů. Stačí si jenom zamýst před vlastním prahem a nebýt líný přemýšlet. Vztaženo k Česku, zní to skoro stejně proveditelně jako utopický socialismus Boženy Němcové. Jestli se ale někdy dočkáme dob, kdy bohatí budou dávat chudým a všichni na tom zůstaneme stejně, rozhodně je to pravděpodobnější, než že vymaštěnci tribunu lidu a celého lidského pokolení otevřou oči, nakloní hlavy a budou poslouchat a sami uvažovat. Když vidím, co všechno ve Švédsku funguje, mrzí mě trochu, že se musím vracet tam k nám. Tam, kde je zřejmě polovina věcí úplně postavená na hlavu.

Ve dvě hodiny jsem tento blog rozepsal a po prvním odstavci usnul, proto jej dopisuji ještě tady v autě cestou na Marstrand, podle Peti prý jedno z nejúžasnějších míst ve Švédsku, který viděl. Vzhledem k tomu, kam nás vzal včera, obávám se, že vším tím nadšením, který mě pokaždý chytlo za srdíčko a já si v duchu říkal, že při odjezdu budu brečet jak malej kluk, mi praskne hlava a dostanu infarkt.

Nemám rád trička jako "I LOVE PRAGUE" a "I LUV NY", začínám ale pomalu avšak jistě uvažovat, že si pořídím jedno bílý "I LOVE SWEDEN". Šlo by to ze srdce.

Švédský deník: Odpočinek

Když spíte málo, druhý den vás nic nerozhodí. Já šel spát o čtvrt na šest ráno s tím, že se podívám na jednu epizodu South Parku a zalomím tvář do peřin.Vlastně jsem se podíval jen na první tři minuty South Parku a obličej se do polštáře zabořil naprosto samovolně. Ráno jsem se vzbudil v deset a byl připraven ke všem zlým věcem. Lucka a Verča odešly na tenis, Peši ještě chvíli spal, já se běžel mrknout na net, pokecat na icq, zjistit, co je novýho a že v mojí mateřské domovině se rozlil potok jako prase, že to tam vypadalo jak v Benátkách. Tak snad už je, sousedé gondoliéři, pohroma zažehnána.

Jakmile Peši vylezl z peřin, vlítli jsme do kuchyně zalít si čaj a kafe (až mi dojdou zásoby, přestanu ho pít, já to vím, ale zatím kafe : já - 1 : 0) a nadlábnout se švédskou ořechovou buchtou. Íráčanky zrovna umyly zem a uklidily kuchyň, takže jim to tam moc dlouho nevydrželo, každopádně jsem si k sobě napsal plusový body a před odjezdem holkám ušatým udělím bobříka píle. Všem osmi (nebo kolik jich tu je, mám pocit, že každej den se jich přistěhuje víc, každopádně jsou milý, takže je mám rád).

Pak jsme jenom zevlili na netu, čuměli na South Park a já pozjišťoval nějaký info ohledně lost srazu. No sranda to asi určitě byla, člověku to chybí. Druhá nasrávačka byl sraz titulky.com, kterej vypadal taky dost hrubě aspoň podle fotek a videa no a žranice musela bejt taky kůl. O to víc mě to sere, že narozdíl od Lost v Praze, tenhle sraz se konal v Brně. Člověk si nevybere. Ale vlastně mě to asi ani moc sráž nemůže vzhledem k tomu, že bych tam ani nemoh, páč v sobotu byla oslava Marky a Dany, na které jsem taky chyběl, což mě mrzí trojnásob. A v neděli byl koncert WIMS?! ve Slavkově, tedy konečně někde, kam se dostane normální člověk a nemusí dvakrát přestupovat z vlaku a třikrát měnit autobus. Takže zas nic. Sice asi mezi tím vším a Švédskem neexistuje pojem Sofiina volba, no ale srát mě to může, to, že je tady na severu všude prohibice, to mě fakt nezastaví.

Do jedné odpoledne jsem napsal šest pohledů a o půl druhé je odeslal. Přesně v tu dobu jsme běželi na oběd do univerzity. Zavíraj tam jídelnu ve dvě, tak jsme ke konci už maličko sprintovali, ale stihli jsme to. A jako poprvé za těch pár dní jsme konečně snědli něco pořádnýho, já osobně se narval tak moc, že jsme pak zůstali někde na univerzitních gaučích a na noťasu jsem hledal kešky v okolí, nemohl jsem se ani hnout, jak jsem byl přecpanej. Podle toho to taky pak vypadalo, když jsme šli za Vlastíkem do centra. Měli jsme být na místě do tři čtvrtě hodiny, nakonec to s naším tempem (a jednou keškou u kolejí) dopadlo tak, že nás Vlasťa dojel na kole do takovýho starobylýho městečka, do míst nejkouzelnějších v celým Linköpingu a možná i Švédsku. Byla tam stylová pošta, banka a obchod s čokoládama (!!!) a se vším takovým tím dobovým zbožím (!!!), takže jsem provedl velký nákupy a odjížděl z toho jakoby skanzenu jak kdybych nakoupil v Tescu.

No v centru to bylo fajn, dali jsme další jednu kešku (moje jubilejní #¨100) a unavení jsme nasedli na autobus a vyrazili zpátky do Rydu (to je to studentský městečko, jestli jsem se ještě nezmiňoval). Z toho původně "odpočinkovýho dnu" jsme nakonec byli všichni unavenější, než ze všech výletů, co se za tu dobu uskutečnily. Doma jsme se vrhli na palačinky a polívku, holky pak odešly na grilovačku a my s Pešim koukali na America's Best Dance Crew. Uznali jsme, že všichni Američani asi musí být totální houby vyždímaný, podle toho, jak se tam všichni chovali, no ubohost.

Ještě jsem stihl jedno kafe a o devíti jsme vyšli na barbecue. Ve dveřích jsme potkali Lucku, že je tam prej nuda a jestli nejdem na dvě kešky. Tak jsme šli. Jednu jsme dali u kostela, druhou u obchoďáku, kde nás míjel Peter, kterej nás zítra poveze do Göteborgu. Prohodili jsme nějaký ty slova, on odjel hrát frisbee a my ho po chvilce následovali, že si od nich všech půjčíme kola a pojedem k mekáči pro další poklad. Cestou nám bohužel zahradily houpačky. Říkám bohužel, páč mi při houpání vypadl mobil do písku a teď mi blbne potvrzovací tlačítko, grrr. Už tak by snad stačilo, že mám celej mobil ovázanej izolepou a čas od času se mi smažou kontakty...

Když jsme dorazili ke freesbařům, kolo nám byl ochotnej půjčit jen Peter, my jsme teda řekli, že půjdem pěšky, předtím jsme ale museli chytit signál na Lucčině GPSce, což se stále nedařilo. O dvacet minut a milion komářích štípanců později jsme to vzdali a šli zpátky domů. Verča se zrovna balila k Maxovi, aby byla nachystaná na dvoudenní výlet do [Jeteberí] (tak se to prý správně vyslovuje, Göteborg samozřejmě). Když odešla, zalogovali jsme na net dnešní čtyři úlovky a měli bychom se podívat na zítrejší a pozítřejší výletní kešky ... to je prostě furt jak na kolovrátku.

Před půlnocí nás zase chytla mlsná (včera to odnesl tuňák, paštika a marska) a tak jsme šli uvařit párky. Ty byly naše, jeden rohlík jsme ukradli ze skříňky Íráňanek, chtěli jsme taky štípnout normální (tzn. prostě náš, českej) chleba Francouzce, které dneska dojela rodina, jenže ty dva poslední krajíce by byly moc nápadný, proto jsme zaútočili na Polákovu špajzku a šlohli tousťák, z ledničky pak někomu kečup. Dobrej lov, rozhodně jo, jsme nemuseli ani nic kupovat. Nakonec tu stejně ještě doslova požíráme sušenky a Lucka do sebe před chvílí hodila polívku.

Měl bych si na zítra nachystat batoh, no ale znáte to, nechce se mi... Ještě omrknu fotky a asi zase usnu u South Parku. Aaaah, jak já nesnáším, když si musím chystat věci na cesty, to je fakt odporný. I přesto: Uvidíme se ve středu s dvojnásobným blogovým nášupem, platit za wifi ve Formuli 1, to fakt jako nee! Jo a jenom abyste počítali děti s tím, že vám asi nic nedovezu, protože všechno je tu drahý a nemají tu Vesuv, ze kterýho se dá ukrást plno šutrů zdarma. A nějakej typickej švédskej suvenýr - buď talíř s královskou rodinkou anebo cokoliv s motivem losa - už teď buď neseženu a nebo to stojí jmění. A do nosu mě zatím cvrnknul tak maximálně ten hajzl komár a toho jsem rozmáčkl palcem, po tom asi fakt netoužíte. No, uvidím, co se dá dělat, moji milí, na zázraky ale nevěřte, nejsem Ježíš. Já jenom kážu vodu balenou a piju tu z kohoutku.

Švédský deník: Fjord kešing

Je půl čtvrté ráno a venku je světlo. Tady noc trvá prostě jen od jedenácti večer do tří ráno, což někdy asi není od věci, když se třeba vracíte z kalby nažraní jak dogy a potřebujete víc osvětlení, než poskytuje starej dobrej měsíc. Takoví zloději to ale mají ve Švédsku dost na prd.

Takže máme půl čtvrté ráno, Peši spí, Verča je u Maxe, já jsem dojedl s Luckou tuňáka a paštiku a teď tu oba sedíme u noťasů. Já si vyřizuju všechny svoje resty po delší době na netu a ona teď upravuje svoje fotky. Budem tu ještě asi tak hodinu a ačkoliv bych možná šel i spát, dneska to stejně nemá už význam, protože v tom tuňákovi byl zřejmě kofein, za což by je měl někdo žalovat.

Na FB právě nahrávám fotky ze včerejška (no ani jsem vlastně tu tmu nepostřehl, tak je pro mě všechno dnešek. Zítřek bude teprve až se vyspím a znova vzbudím) a říkám si, jakej to byl hustej den.

V prvé řadě se tentokrát nenaplnilo pravidlo, které s naším příjezdem jaksi nabylo na pravidelnosti. A sice, že dopoledne je krásně a v pět odpoledne se zatáhne a prší jak o život. Dneska to slunko prostě pralo celej den, takže počasí vyšlo.

Počasí bylo dneska důležitý, protože jsme si uvařili těstoviny se sýrem, narvali to do krabiček a udělali si piknik ve Västerviku na lavičkách u moře. Västervik je další krásný město a kolem jsou fjordy. Kolem moře lítali holubi, vrabci a racci, holuby jsme všichni čtyři nakrmili těstovinama, abychom nebyli za hamouny. Já si poté odbyl svou premiéru u McDonald's a snědl svoji první McFlurry s karamelem Daim (mimochodem ten vám dovezu, ten vám bude chutnat). Pešimu jsem svěřil GPSku a on nás vedl za keškama. První jsme našli u katedrály. Trošku nás to tam pomotalo, furt jsme lezli jak sebevrazi do železnice, nakonec se prostě jenom stačilo zamyslet a mrknout se pod svodidla.

Sedli jsme do auta a odjeli na fjord. Ani jsme netušili, že jsme se octli v národním parku a jako správní turisti jsme ihned vlezli někam mimo stezku, což se určitě nesmí, ale za ten pohled a za tu přírodu, za tu to fakt stálo, to si teda pište! Nádhera, jednoduše Švédsko, popsat to jde těžko, to musí každý vidět a podle toho si udělat obrázek. Zkusili jsme tam udělat pár fotek na kamenech ve vodě, já při té příležitosti spadl na racčí hovno no a nakonec jsme se na pláži vyváleli společně s Pešim a Verčou. Já za to nemůžu, že si na mě ti dva sedli a mně praskla mícha.

Šli jsme zpátky a došli na záchod. Ze čtyř kabinek byla volná jenom jedna a tu momentálně někdo obsadil. S Pešim a Luckou jsme čekali, až na nás přijde řada. Za chvílu vylezl týpek s toaleťákem v ruce a vykládal švédsky něco Pešimu, když si zrovna vyměnili v ruce kliku. Borec si asi nevšiml, že mluvíme česky. Peši za pár minut vylezl z hajzlu a konstatoval jenom: "Asi vím, co mi ten borec chtěl říct. On ucpal hajzl, plave tam TAKOVÝ hovno!" Chytili jsme záchvat smíchu a Tom ještě dodal: "Tome, ty tam jako můžeš ještě jít, ale Lucko, ty radši ne, ty by ses o to hovno asi už ošplouchla." Další lochec. Já vešel opatrně do kabinky a málem se poblil, když jsem viděl, jak se to tam na mě tlemí ze zaplavené mísy. Hnedka jsem vypálil zpátečkou do auta a připojil se k všeobecnému veselí, jak jsme to vyprávěli Verči. Cestou dom jsme se stavili pod mostem pro už čtvrtou kešku dneška a jeli dom. Nakonec jsme se ještě stavili pro další dvě kešky, zatímco Verča skočila nakoupit do Willy:s (to si musím napsat, že je to nejlevnější obchod s potravinama, kdybych zas někdy jel do Švédska, ať to vím). Vrátili jsme se zpátky, dali si jabko a jeli dom.

V Linköpingu nám Verča jenom tak letmo ukázala univerzitu, skočili jsme za klukama na nohec - deset hodin večer a světlo jak v poledne! V jedenáct jsme si udělali polívku, pojedli čokoládu a mrkli na všechny fotky. Verča odešla opět k Maxovi, s Pešim jsem se podíval na dva díly South Parku. Peši ale za chvílu usnul a já to tak do hodinky vidím, že se k němu připojím. No i když za takovýho světla spát... asi si udělám kafe, jo! A v batohu najdu tu poslední marsku, která mi zbyla.

No, deníček si psát nikdy nebudu. Srandy tu máme hodně, ale to kdybych vám popsal, tak to nepochopíte. Počkejte si na ústní interpretaci. A čtyřikrát nazdar pravici ;-)

Švédský deník: Írán party

Přechod pro chodce, zákaz odbočení vpravo, jednosměrka, .... pozor, los! To je prostě skvělá značka, kterou tady ve Švédsku budete míjet celkem často. A mají ji tu asi docela oprávněně, protože po cestě z Uppsaly, když zrovna zapadlo slunce (asi tak v jedenáct? možná později), normálně nám přes silnici přešla srnka a očividně jí to moc nevadilo, že se proti ní řítí malej VW Polo s pěti lidma stodvacítkou. Normálně si to překráčela, tak jsme jí dali přednost a celkem z toho byli dohukaní. Pak nás trochu sralo, že nám nezkřížil cestu aspoň jelen, když už ne ten los, no uznejte sami, srnka, to by se mohlo stát klidně i u nás, to je takový neexotický zvíře. Na mě ale příroda kašle, to se ví už dlouho.

To jsem jenom chtěl doplnit k výletu do Stockholmu (dneska jsem si všiml, že tu maj fakt i cedule pozor jelen a pozor srna. Podle počtu přejetých zajíců se ale nikdo neobtěžuje vyrobit značku pro ušáky! Tohle smrdí diskriminací!). No ke včerejšku (teda předvčerejšku už vlastně, to už jsou tři ráno hahá!) ještě asi tolik:

Pojali jsme to jakože sportovně, páč Peši šel hrát s borcama z univerzity fotbal, na což mě neužije, tak jsem s Luckou a Verčou vyjel do blízké Motaly a Vadsteny. Kešek tam mají plnou prdel, nachystali jsme si jich jenom pár a našli jenom čtyři. V Motale to bylo celkem vostrý, takový lázeňský městečko a opět se tam z krásnýho počasí urvaly mraky a chcalo. Pro jednu kešku jsme lezli na strom a pak jsme před deštěm běželi zpátky do auta.

Ve Vadsteně to bylo vtipnější, tam byla dokonce bouřka a blesky, no prostě jako psycho, asi pět minut jsme seděli v autě a pak to přešlo a jakoby nic. Další pohroma byla cestou k majáku, když na nás zaútočili komáři, ale fakt jako, to jste neviděli, to jako když jsou v těch kreslených pohádkách roje včel, jak vylítnou z úlu, víte, ne, co myslím, takový ty prostě velký černý kule na obloze, no tak prostě tohle byli přesně ti komáři a lítali do očí, do pusy, prostě egyptská rána jak vyšitá. Statečně jsme se ale ubránili (viz fotka, žejo) a na majáčku našli kešku. Prošli jsme se zámkem a ze střechy na nás spadl sníh. To asi jako není zrovna normální, že tu mají na konci května sníh. No vrchol byl, že na nádvoří dokonce stálo na zemi normálně šest sněhových koulí, to jsem čuměl jako puk. Nechali jsme to být a vyšli za další keškou. Tu jsme našli. Po zjištění, že cukrárna je v sobotu zavřená a že další keška leží kdesi za hřbitovem, sbalili jsme se do auta a vyjeli za posledním cílem: keška u lesa.

Zkusili jsme zaparkovat kdesi u baráku, vyběhla na nás švédská mařka, že tady nemožem parkovat. No tak jsme zaparkovali jinde a dvojnásob nás naštvalo, že kešku někdo vykradl, takže dvojitej voser. Nevadí nevadí, jelo se domů.

Večer (ehm, teeeeda asi v jedenáct? - asi i později) jsme se dostali na narozeninovou párty nějaké studentky Radky. Neznáme ji, ale donesli jsme tam chlast a banánovo-čokoládový jednohubky. Hodinku jsme tam stáli v kuchyni, nikoho neznali a Verča nám po talířkách nosila jídlo z obyváku. Když už to bylo vážně trapný, šli jsme bez Verči dom a jenom zírali, jak před naším bytem tančí Íránci. Jako docela prdel, když tam měli jenom asi jednu misku brambůrek, skleničku tyčinek a jeden popcorn, došlo jich tam ale asi tři sta, no vypadalo to, jakoby se půlka Íránu odstěhovala do Linköpingu. Chvíli jsme uvažovali, že tam vyrazíme taky anebo že si aspoň otevřem dveře a budeme očumovat, nic z toho dvakrát nevyšlo, tak jsme šli spat.

O včerejšku si povíme za pár minut.

Švédský deník: Nebude nic

Chtěl jsem vám povykládat, jak bylo dneska, ale neřeknu to vám a neřeknu to ani tobě, milý švédský deníčku, protože mi to nikdo nekomentuje a tak na to dneska seru a řeknu vám to až zítra. Dobrou noc, deníčku, seru na tebe.