Box mezi kapkami deště

Když jsou ve škole ty dny, kdy už se prakticky nedá nic dělat, co se vzdělání týče, musí si studenti vymyslet vlastní alternativní program. A když nás takhle přestala bavit výtvarka, vlítli jsme do šatny a vytáhli boxovací rukavice (ne přímo palčáky, nějakou soft-version) a pustili jsme se do sebe. Ani jsem nečekal, že mě to chytne. Násilí nijak nemusím a nijak ho nepodporuju. Asi nejsem kluk, ale vlastně jsem se snad pral tak pětkrát v životě. Sice jsem dostal celkem na prdel a do žeber, ale nakonec bych stejně soupeře dostal - všichni ze mě totiž chytali záchvaty smíchu a já z nich posléze taky. To jsem zas jednou chtěl bejt drsnej drakobijec a místo toho si se svým tough-guy lookem můžu vytřít p...rach. Nezávisle na výsledku tří soubojů jsme nakonec složili pěsti se zvoněním a odebrali se do hodiny jazyka anglického.

Jak nemám to násilí rád, tak tohle ve mně probudilo jiskřičku nějaký průbojnosti, cílevědomosti, moh' jsem se vymlátit ze vzteku a naplno se rozesmát a přitom nic neřešit. Třeba ten box není až tak špatnej.

Veselý den však ještě ani nezačal. V průběhu dopoledne mi píše KingŽaba, jestli nechci jet do Hodonína na otočku (kešky a tak). Jasně, že chci, takže ve dvě hodiny vyrážíme. Cesta plyne skvěle, protože Lucka je prostě moje krevní skupina a prakticky se smějem úplně všemu a obvykle to ani k smíchu není. Cestou zpět sebereme dvě kešky. Jelikož kousek od místa, kde oba bydlíme má schovanou kešku ona sama, jdem se tam mrknout, v jakým je stavu. Živa a zdráva! Super. Jenže! Třešně! Jsou tam třešně. A nehorázně nízko. A nedozrálý. A nehorázně nízko! A nedozrálý! Ale nehoráízně nízko! Takže je jasný, že to musíme zkusit, prostě musíme. Žereme rudej plod léta a rozplýváme se nad nima, KingŽaba furt opakuje, že "takhle nízko jsem to, ty vole, nikdy neviděla" a pak zafilozofuje "a není to třeba otrávený, když je to tak nízko? Není to nějaká past?" Kdyby nezačalo pršet a nebylo všude bahno, tak se válíme smíchy. To bychom ale nebyli my, kdybychom neobjevili višně hned na vedlejším stromě. Mezitím se totálně vzbouří příroda a my po "ještě deset třešní a jdem" odbíháme k autu. Vražedné. Rychle se poté domlouváme, že v sedm vyjedem na bazén. Blíží se sedmá a já si jen tak loguju svoje dnešní nálezy. Mrknu se do okolí, jestli není něco novýho - A JE! A zrovna ve městě, kam chceme jít plavat! Po cestě naberem jednoho mudlu a jede se lovit! V té úplně nejtěžší průtrži mračen za deset let zmateně pojíždíme, pobíháme a hledáme nápovědy k souřadnicím. Jsme zmoklí, nejde vidět na krok, bahno a voda je všude. Souřadnice pak po menším problému konečně zjistíme a jedeme na místo, kde by snad měla keška ležet. Je už úplně jedno, jestli budem jako prasata (stejně už jsme) a naprosto nekontrolovaně vlítnem do houští. Chvíli hledáme a náhle se ozve: "MÁÁÁÁM!!" a poté už jen bujarý smích. Přes bláto následuje úprk do auta a poté rychlé zalogování. "Ty vole, cože??? My jsme třetí? To lidi nemaj nic lepšího na práci, sakra??" Nezuříme, vlastně se zase smějem. Kešku vrátíme, trošku se vyfotíme a nakonec opravdu razíme na ten bazén. Při našem štěstí ani není nijak zvláštní, že při běhu auto-vstup do bazénu sejmeme asi tak patnáct centimetrů hlubokou kaluž. Voda z nás doslova stříká, takže lidi si určitě ťukaj na čelo, proč zrovna MY toužíme po tom, vyčváchat se. Samozřejmě už je skoro zavíračka, ale paní u vchodu překecáme. Po nějaké té půlhodince vylízáme z šaten - paradoxně sušší, než předtím.

Tenhle den se mi vryl do paměti a ačkoliv to tak nevypadá - smích léčí.