To bychom tedy měli

My všichni školou povinní bychom asi měli ze školy zdrhat s vysvědčením v ruce a ani se neohlídnout. Ale stejně se nám bude stýskat. Většina lidí, na které jsem si zvykl, je na dva měsíce mimo dosah a zase se potkáme až v září. To mi bude chybět. Hodně. I ta škola má něco do sebe. Je to tam fajn. Uběhlo to jako voda, jenomže tentokrát to neříkám ze slušnosti. Fakticky jsem ani nepostřehl rychlej sled událostí. Ještě včera jsem byl na lyžáku. Ach jo...

Sakra, co to se mnou ale je? Mám se těšit, užívat si dne volna a kálet na nějaký nostalgický vzlyky do prázdna. Tedy znovu:

Dali nám vysvědčení a já už se nemohl dočkat, až z toho ústavu, kterej chorobně nesnáším, vypadnu. Chytnu první možnej autobus a jedu dom. Ukážu vysvědčením, hodím si nohy na divan a dělám si, co chci. Těším se na akci léta - ROCK FOR PEOPLE (žlutý špendlík podmínkou) - která vypukne předčasně ve čtvrtek. Musím si nachystat věci, domluvit srazy, všechno si zorganizovat, vybrat z bankomatu, nabít foťák a nakoupit jídlo (a Becherovku lemond a jelzina kirsche). Taky si omrknout spoje do Hradce a zkontrolovat spacák, jestli není děravej. Bude to LEGENDÁRNÍ! EPOCHÁLNÍ! MAGICKÉ! VRAŽEDNÉ!

Stejnak jsem blbec. Mám se opíjet v tom nejhorším pajzlu a ne tu sedět doma u kompu a čekat, až se něco stane. I když, co chvíli se něco určitě vyvine. Myslím, že by bylo fajn, udělat si rekapitulaci tohohle školního roku. Ale to až jindy. Jsou tu prázdniny, ty vole! A tyhle budou zásadní.

Červen nekonfliktní?

Jestli to takhle půjde dál, bude to špatný. Ztratím jednoho z mála čtenářů, kterým nevadí napsat nesmyslné slovo do prohlížeče a číst moje bláboly. Což prakticky pohne s žebříčkem. Musím v sobě probudit Hulka a pořádně se vytočit. Leggyho oblíbená (prý teda) sekce "nasralo nás" zeje prázdnotou už celý měsíc. Vlastně by to mělo být dobře, peace'n'love a tak. Určitě bych si neměl stěžovat, protože je to lepší, než piss'n'drive, což taky o něčem svědčí. Možná jsem se třeba naštval. Ale že by to bylo něco pořádnýho a já si o tom chtěl napsat, to zase ne. Je to zajímavý, jak je celej rok úroda (Dobrovský) a pak, když se člověk zbaví tý železný koule na noze, nic se neděje. Pohybuje se to z extrému do extrému a jeto jako léto a zima a já ani u jednoho nevydržím nijak zvlášť dlouho. Což není dobře. Troufám si říct, že nemůžu žít bez hádek. Protože se ty malý střípky vzteku ve vás hromaděj, pak vám naskakujou na krku boule a už to je na doktora Dlahu. Musím se teda činit, být zlej, nepomáhat stařenkám s taškou přes přechod, seřvat hostinskýho, že mi natočil kofolu pod míru a kopnout do odpadkovýho koše z důvodu, že mi stál v cestě. Vyrostu v chuligána, budu po lidech střílet špuntovkou a flusat na auta z nadchodů. Takže ještě chvíli vydrž, Pájo, this is rebirth!

Spatřeno a naplánováno

Je víkend. Konkrétně neděle. Prší a je hnusně. Což je dobře, počasí mi vyhovuje. Včera se tu konala hodová zábava. Bezvadný. Nebyl jsem tam. Cítíte to taky? Před chvílí jsem si četl Hrrr na ně! a doluštil jednu křížovku. Gůdy spustil blog (musíte to vidět, to fakt musíte!!). Na mobilu jsem vyřešil dvě sudoku hříčky a a pustil našim Milionáře z chatrče. A jsme tu. Na co jsem stihnul kouknout a co mě ještě čeká? Pokud jste mí FB přátelé a nevyrvali jste mě z násilím ze své čtečky, pak to možná víte. Ale stejně.

RocknRolla (2008) - Jeden z nejlepších viděnejch filmů.
The Fountain (2006) - Rozum se zastavil.
Martyrs (2008) - Krev ztuhla v žilách. S geniálním koncem.
Pulp Fiction (1994) - Čtyři hvězdičky.
Transporter 3 (2008) - Drive off!
Angels & Demons (2009) - Tady.
Karamazovi (2008) - Ti jsou zas tady.
Into the Wild (2007) - Jen se nebát.
Choke (2008) - Zíí-boo-v-ring.
Push (2009) - Super.
Transformers: Revenge of the Fallen (2009) - No a do třetice tady.
The Incredebil Hulk (2008) - Zííííív.
Zack a Miri Make a Porno (2008) - Chachacha!
Knocked Up (2007) - Nechtěl bych.
Slumdog Millionaire (2008) - Zaslouženě.
Iron Man (2008) - Nečekaně.
Spirit (2008) - Zklamání.
Valkyrie (2008) - Překvapení.

To bychom měli za sebou a teď ještě co mě čeká. A co mi leží doma. A práší se na to.
The Shawshank Redemption, Big Lebowski, Se7en, Milk, Atonement, Seven Pounds, The Wrestler, He's just not that into you, Sunshine, Přelet nad kukaččím hnízdem, The Unborn, Chocolate, Becoming Jane a The Reader.

Já se nudit nebudu.

Snow Patrol [99%]

Původně to měl být jeden velký článek o mých oblíbených kapelách. Jedno velké, úchvatné a britské shrnutí. Ale dlouhý články se špatně čtou. Vítám vás tedy u prvního dílu nekonečného(?) hudebního seriálu. Mými hosty jsou:Snow Patrol. Nebudu si všímat mezníků kapely, úmrtí členů (ani snad nikdo neumřel) a životních úspěchů jako jsou svatby a jiná trápení. Zastávám názor, že není důležité znát o kapele všechno. Upřímně, ani nevím, jak se jmenuje frontman Snow Patrol. Je mi to vesměs fuk, řeším jen to, jakou dělá kapela hudbu a jak moc se mi líbí. V pořadí uvedu jejich alba: Songs for polar bears (tohle se mi nelíbi) poté When it's all over we still have to clear up (tohle jsem ještě neslyšel a to si říkám fanda), dále Final straw (taky neslyšel, je to opravdu ostuda, polepším se), ale poslední dvě už mi neunikla a troufám si říct, že ať už je na těch předešlých třech třeba i německý fekál porno, moje vnímání kapely to opravdu nezdrtí do malého kvádříku na umývání nádobí v myčkách. Jde o Eyes open a nejnovější A hundred million suns. Jak jen to bylo možné, album Eyes open mě takřka uvedlo do tranzu a nerad jsem se z něj vracel. Chasing Cars, mě k nim dostalo a už nepustilo. Další zaručené hitovky, které z alba vybočují, jsou poté určitě You Could Be Happy, Set the Fire on the Third Bar a Open Your Eyes (!!!). Doporučuji rozkliknout odkazy na YT. Z posledního zmiňovaného alba už je těch "jasnej" písní zdaleka míň, celé album není až tak moc "patrolovské", ale po několikerém přehrání se do něj stejně zblázníte. Úvodní song If There’s A Rocket Tie Me To It a po ní následující Crack the Shutters jsou dvě největší pecky a rozhodně stojí za poslech. (Znovu přidávám odkazy, nechci si sem moc dávat videa). Poslední čtyři kick-assovky, který leží na seznamu "Zásadní" jsou pak tyto: Signal Fire, When I Get Home for a Christmas a Run společně s The Planets Bend Between Us. (+ Hands Open)

Sněžná hlídka je kapela, na kterou bych musel jít. Musel! Jestli někdy budou vystupovat v Česku, budu pravděpodobně první, kdo si na ně koupí lístek. Sice už neplatí, že je pokládám za svoje nejoblíbenější, nicméně they'll be always in my heart and I will never forget. Jejich písně jsou inspirativní, uklidňující a zároveň nakopávající. Při poslechu se mi chce buď brečet anebo rozflákat nějakej barák. Miluju je a nedám na ně dopustit. Obzvlášť v zimě.

Box mezi kapkami deště

Když jsou ve škole ty dny, kdy už se prakticky nedá nic dělat, co se vzdělání týče, musí si studenti vymyslet vlastní alternativní program. A když nás takhle přestala bavit výtvarka, vlítli jsme do šatny a vytáhli boxovací rukavice (ne přímo palčáky, nějakou soft-version) a pustili jsme se do sebe. Ani jsem nečekal, že mě to chytne. Násilí nijak nemusím a nijak ho nepodporuju. Asi nejsem kluk, ale vlastně jsem se snad pral tak pětkrát v životě. Sice jsem dostal celkem na prdel a do žeber, ale nakonec bych stejně soupeře dostal - všichni ze mě totiž chytali záchvaty smíchu a já z nich posléze taky. To jsem zas jednou chtěl bejt drsnej drakobijec a místo toho si se svým tough-guy lookem můžu vytřít p...rach. Nezávisle na výsledku tří soubojů jsme nakonec složili pěsti se zvoněním a odebrali se do hodiny jazyka anglického.

Jak nemám to násilí rád, tak tohle ve mně probudilo jiskřičku nějaký průbojnosti, cílevědomosti, moh' jsem se vymlátit ze vzteku a naplno se rozesmát a přitom nic neřešit. Třeba ten box není až tak špatnej.

Veselý den však ještě ani nezačal. V průběhu dopoledne mi píše KingŽaba, jestli nechci jet do Hodonína na otočku (kešky a tak). Jasně, že chci, takže ve dvě hodiny vyrážíme. Cesta plyne skvěle, protože Lucka je prostě moje krevní skupina a prakticky se smějem úplně všemu a obvykle to ani k smíchu není. Cestou zpět sebereme dvě kešky. Jelikož kousek od místa, kde oba bydlíme má schovanou kešku ona sama, jdem se tam mrknout, v jakým je stavu. Živa a zdráva! Super. Jenže! Třešně! Jsou tam třešně. A nehorázně nízko. A nedozrálý. A nehorázně nízko! A nedozrálý! Ale nehoráízně nízko! Takže je jasný, že to musíme zkusit, prostě musíme. Žereme rudej plod léta a rozplýváme se nad nima, KingŽaba furt opakuje, že "takhle nízko jsem to, ty vole, nikdy neviděla" a pak zafilozofuje "a není to třeba otrávený, když je to tak nízko? Není to nějaká past?" Kdyby nezačalo pršet a nebylo všude bahno, tak se válíme smíchy. To bychom ale nebyli my, kdybychom neobjevili višně hned na vedlejším stromě. Mezitím se totálně vzbouří příroda a my po "ještě deset třešní a jdem" odbíháme k autu. Vražedné. Rychle se poté domlouváme, že v sedm vyjedem na bazén. Blíží se sedmá a já si jen tak loguju svoje dnešní nálezy. Mrknu se do okolí, jestli není něco novýho - A JE! A zrovna ve městě, kam chceme jít plavat! Po cestě naberem jednoho mudlu a jede se lovit! V té úplně nejtěžší průtrži mračen za deset let zmateně pojíždíme, pobíháme a hledáme nápovědy k souřadnicím. Jsme zmoklí, nejde vidět na krok, bahno a voda je všude. Souřadnice pak po menším problému konečně zjistíme a jedeme na místo, kde by snad měla keška ležet. Je už úplně jedno, jestli budem jako prasata (stejně už jsme) a naprosto nekontrolovaně vlítnem do houští. Chvíli hledáme a náhle se ozve: "MÁÁÁÁM!!" a poté už jen bujarý smích. Přes bláto následuje úprk do auta a poté rychlé zalogování. "Ty vole, cože??? My jsme třetí? To lidi nemaj nic lepšího na práci, sakra??" Nezuříme, vlastně se zase smějem. Kešku vrátíme, trošku se vyfotíme a nakonec opravdu razíme na ten bazén. Při našem štěstí ani není nijak zvláštní, že při běhu auto-vstup do bazénu sejmeme asi tak patnáct centimetrů hlubokou kaluž. Voda z nás doslova stříká, takže lidi si určitě ťukaj na čelo, proč zrovna MY toužíme po tom, vyčváchat se. Samozřejmě už je skoro zavíračka, ale paní u vchodu překecáme. Po nějaké té půlhodince vylízáme z šaten - paradoxně sušší, než předtím.

Tenhle den se mi vryl do paměti a ačkoliv to tak nevypadá - smích léčí.

Transformers: Revenge of the Fallen [85%]

V úterý jsem vyrazil na předpremiéru. Natěšenej. S Nikem a Tomem jsme nakoupili Top Topic, Fantu, dvoje brambůrky a troje jogurto-jahodový milky ve slevě. Takhle vybavení jsme byli jako divá vesnická zvěř vypuštěni do víru velkoměsta Brna. Pravděpodobně film roku (před shlédnutím) byl předpremiérově hrán v Palace Cinemas. Jaký to div, jaké to štěstí a veselí. Vrazíme zadnice do vypolstrovaných sedaček a jedém!

O dvě a půl hodiny, jednu fantu, dvě milky, top topic a brambůrky později...

Stručně a jasně: Příběh je (ne)čekaně vcelku sračka - protože všichni víme, co nám naservírovala jednička. Výbuchy jsou naprosto exceletní, bojové scény (ta lesní obzvlášť) ještě lepší, ale opravdu nepřenesu přes srdce, že pád auta ze sto metrů neroztříská auto na cucky a ty tři, co v něm seděli zachrání airbagy. Stejně tak nemůžu věřit tomu, že uletí kus pyramidy a Devastatora (kterej mimochodem vcucne půl města, ale dva mrňaví človíčci se udržej na klacku), jen hrdinný Simmons pyšně (s americkou vlajkou na hrudi) stojí na divu světa aniž by zavrávoral. Hláška "nebyl to úplně nejlepší hod" mě však zase zbavila pitomého pocitu nedomyšlenosti. Ostatně, toho pocitu mě zbavila i Megan Fox (VYKŘIČNÍK) a ten detonační konec, kdy si asi Bay řekl, že jeden Egypt nebo dva - navždy pohřben pod pískem - už beztak nikoho nezajímá.

Konečný verdikt: Jedině barbar by počkal na DVD anebo na televizní premiéru. Protože přesně kvůli takovým filmům se chodí do kina. Tohle od filmu chcete - odreagovat se a jít domů s pocitem, že jste si užili večer.

Jestli jste (jako vždy) s "recenzí" nespokojení, navštivte plnohodnotný Hurleyho nášup s osmi a brusinkama.

No nekecej!

Mohla to být reklama na celkem zábavný pořad stream.cz, ale není. Jde o TOHLE! Sakra, jak je možný, že mi to uteklo? Premiéra už v úterý? No dobrý! Takže v 17.15! 17.15 Transformers: Pomsta poražených. Jecheche! No to je dobrý! Hahaha! Juch! Jou. Jou. Jou. Dneska vás zvu na panáka. Všechny. Takhle vypadá veselej člověk.

Sportem ku výhře

Jako tvor hravý a soutěživý jsem nemohl nesáhnout po takovéto výzvě. Upozornění na soutěž mi poslala kamarádka (KingŽaba(c)) a já si řekl: Proč bych to nezkusil? Zkusím to! Takže to zkouším. Asi by to mělo mít i nějakou úroveň, takže se musím snažit. Pokud se vám to ale nechce vůbec číst, mrkněte se aspoň na www.kdesportovat.cz.

Mým asi nejoblíbenějším sportem je volejbal. Upozorňuji, že rovnice nejoblíenější = exceluji v něm neplatí. Pravděpodobně jsem spíše týmovým lemplem, který ale občas velice mile překvapí. Jak se hraje volejbal, s čím se hraje volejbal a přes co se volejbal hraje? Já budu věřit tomu, že to všichni víte, protože nejste nevzdělaní a nepíšete mi do komentářů, abych "hlásnul pro váš blogísek ashley-tisdale-hannah-montana-high-school-musical.blog.cz. Zbytek umí používat google. Volejbal je totiž krásná hra. Jáá se tedy přiznám, že dokonce ani neumím pořádně pravidla, neovládám speciální techniky, jsem malej a při smečování používám židličku, ze které i tak míč odpálím do sítě anebo (v lepším případě) do autu. Aspoň tam ale je ta snaha. Ve skutečnosti jsem to obvykle já, kdo týmu zajistí bezkonkurenční prohru a jsem to taky já - ten, který nikdy nesáhne po láhvi, kterou ve svých chlupatých rukách drží taťka Negramlavec, ale bude pít z prsu matičky Nemehly.

Avšak i takoví jsou potřeba. Jsem totiž toho názoru, že bez smíchu nelze žít a navíc sranda musí být - i kdyby na chleba nebylo. Když vynikající hráč jednou nastaví prsty mírně pokrčené, připravené vystřelit, místo toho, aby si uvědomil, že by musel vytáhout z peněženky rýč, vykopat si jámu, skočit do ní a tam míč odpálit prsty. Správně by měl totiž aplikovat odpal bagrem. Jestliže se takového něco stane někomu z elitního týmu tradičních míčovejch vyběračů, je to samozřejmě událost hodná mávnutí rukou. Pokud takto mrvím míče já, je to buď k smíchu. Častěji k pláči. Slabší povahy jen z kamarádství udrží svůj vztek za nehty a ovládnou touhu mě hystericky bodnout do krku. Ti, kteří se mnou hrají poprvé jsou obvykle zděšeni a rozdýchavají to doma u Gladiátora. Ti, jejichž nervová čidla plus bránice jsou již navyklá, se naučili brát moje výkony (chacha) s rezervou.

Co se týče volejbalové hry spojené s mojí osobou, myslím, že nejvíce to vystihne středověké Tomáš z Hruškapadlasakradalekoodstromu (taťkovi jde totiž většina sportů). Takže tu máme rozuzlení celého problému: Nemůžu za to já, že zkazím všechno, na co šáhnu. Můžou za to pitomý Xka a Ypsilony a Gregor Johann Mendel. Je krásnej pocit vědět, že nejsem vinnej svejch činů a neschopnosti. Je skvělý si plivnout na někoho jinýho za svý chyby, za který vlastně nemůžu. Hahá, to jsem to krásně obešel.

Tipuju, že asi ani nesplňuju podmínky do soutěže. Nesplňuju žádný podmínky. Možná proto mě čtete.

Povýletní

Chatová osada Pohádka v Lančově. Místo, kde se od roku 2002 scházejí motorkáři a tůrujou mašiny za dozvuků Kabát revival. Na fotkách to vypadá plesnivě, skutečnost předčí očekávání. A byl tam i billiard. Školní výlet se povedl. Napili jsme se, někteří se opili a pak zvraceli při prohlídce zámku. Já jsem ale známej abstinent, mě se to netýká. Aspoň část z toho. A nevím, jestli jsem na ten výlet už nepřijel ožralej, protože jít do takové debilní sázky, to fakt nechápu, proč mě to napadlo. Za trest teď budu lízt po kolenou a žrát trávu. A čtyři další se mnou.

Taky jsem si úspěšně spálil krk, odlovil čtyři kešky (z toho jedna earthka) a zjistil, že můžete vypít čtyři panáky ferneta citrus po sobě, i když se vám to hnusí i vůní. No a pak je tu to hlavní: "!"

Ať si vaše fantazie užije.

Co vy tam dole?

Xindl X se nekryje s Arctic Monkeys! Chápete to, ne? Podívejte, já už škrtám rýhy do zdi a teď už to vypadá, že poškrábu sousedům televizi zezadu. Takže jsem to musel říct. Dostat to ven! Chápete to, ne? Prostě je to nejlepší. Nejlepší! Nejlepší! Nejlepší je, že tam jedou skvělý lidi a vygraduje to tímhle. To je společnost! Chápete to, ne? Sakra! Jo! Jo! Možná to stačilo napsat na facebook. Možná to stačilo hodit rychle na twitter. Ale blog, safra, no chápete to, ne? A že nekecám, tak tady je důkaz: díky, Tade!

Do krve!

Dějepis jsem přežil. Dokonce si myslím, že na výbornou. Poslední test, ve kterým bych měl obstát je renesanční literatura a nevypadá to zrovna mile. Je to už konec! Finito! The end! Nazdar! A jelikož mám dneska velice dobrou náladu z povedené písemky, nebudu nadávat, že je tu vedro k zalknutí, že musím o pěti sekat dědovi zahradu, že si musím nachystat tašku na výlet a že mám ještě pár věcí, který chci stihnout do dneška. Tou jednou je 2x01 True Blood! Upíři jsou zpět, takže se nechám překvapit. Za 45 minut se pokochám krví. Jak poetické.

Karamazovi [100%]

Před patnácti minutama skončil film v letňáku. Já jsem strašně ospalej. Únava mě přepadla na půl cesty do postele. Zapnutej počítač ale signalizuje, že bych se měl aspoň zmínit. Aspoň jednou větou, když tu teď zas týden nebudu. Karamazovi mi vyvrtali do mozku důlek a hrajou si tam kuličky. Raz, dva, tři, duhová! Teď už nemají s čím hrát. Odešli. Já jsem ty kuličky zase vyhrabal a hraju sám se sebou. Znova. Podle jejich pravidel. Nádherný film. A ty cvrnky! Obzvlášť Ivan Trojan. Vyhrál tu duhovou. Zaslouženě.

V údolí babiččině není Andělů ni démonů

Do Pardubic jezdím rád. V Pardubicích mám rodinu. Rád tam zůstávám na víkendy. Víkendy obvykle dopadnou nějakým společným výletem. A jelikož je tato předloha už vcelku zaběhnutá, nikdy není problém si ji zopakovat po stotísíceosmé.

V sobotu jsme proto vyrazili do Babiččina údolí. Jako malý klouček (malá Adélka s přeoperovaným pohlavím) jsem na zámku a v podzámčí Ratibořickém již byl. To bylo ještě tenkrát, když Viktorka vřískala u splavu. Doufal jsem, že návštěva proběhne klidně. Omyl, milí zlatí. Cumulonimby důchodců, zájezdů ze Zlína a německých existencí zamířilo na nějakou tamní akci, kdy je procházka až ke Starému bělidlu doprovázena historickými postavami. Navzdory očekáváním to však bylo opravdu vtipné a milé. Až na ty davy lidí. Vy, kteří čtete můj blog už delší dobu, jistě víte, že jsem zapálený geocacher. A když se jedna keška nachází pod altánkem v zámeckém parku, to by bylo, aby nebylo. Původní plán však nepočítal s paní kněžnou a třemi komtesami, které i se svými krinolýnami okupují přístrešek. Bezva! Smutně pokračujeme k mlýnu a spravíme si chuť jednou multinou (moje první). U splavu probíhá Neckyáda, na což se skvěle kouká, zvlášť když z těch pofidérních lodiček někdo slítne. Kvanta turistů mi ale dávají zabrat a těším se domů. Po cestě sebereme jednu fikaně schovanou kešku na autobusové zastávce a konečně je večer! Andělé a démoni! Mnou ostře sledovaný film. Tedy očekávaný. První část je vcelku Brownovská, jen jsem se musel smát, když tam symbolog a výzkumnice z CERNu začali vést takovéto druhy konverzace:

Langdon: Tohle je Santiho kaple.
Vittoria: Ale sochy nejsou původní.
Langdon: Benini!
Vittoria: Ale jak by se Benini...? Ledaže by.... Koukněte, Roberte, flek na zdi!
Langdon: Templáři! A podle toho, že Galileo patřil k Iluminátům, soudím, že tajemství kaple schoval ve svém třetím spisu na straně pět.
Vittoria: Ale né, je za deset minut osm, zemře první ze čtyř možných následovníků papeže.
Langdon: Za deset, říkáte? Tak to je rozhodně krypta pod chrámem Umučení sv. Terezy.
Vittoria: Máte na mysli knihu Ezechielovu, řádek sedmnáctý, žalm čtyřicátý pátý?

U Langdona bych ještě chápal, že si umí dát všechno dohromady, ale specialistka na urychlovač částic dle mého není tou, která si povečer předčítá z Larousse o Vatikáně. Druhá půlka už pak jen chce strhávat publikum, takže nabídne ryze akční figury a řekl bych, že je vůbec nejpovedenější. Sice to není to, co všichni očekávali, ale s tím soundtrackem v pozadí klidně mohli nechat na plátně záběry pohlavního styku plameňáků a bylo by to akčnější než Statham v prvním Kurýrovi (ten třetí stojí za hovno, to bych vás taky měl varovat). [65%] si myslím Andělé zaslouží. Démonům o [5%] přidám. Po návratu z kina ještě na HBO koukám na Hory mají oči 2 a z důvody očekávané stupidity v půlce odcházím. Dnes ráno pak ještě odlovím jednu rozhlednovou kešuli a těším se na večerní Karamazovi v letňáku. Nejdřív bych se ale měl naučit dějepis. Předposlední písemka, iHyi, no tak, to zmákneš!

Už se to pomalu blíží

23 dní! Už jenom 23 dní a máme tu Rock for People. Hudební akce, která bude tohle léto stěžejní a uvede mé bídné tělo do akordového transu. Zatímco si však dělám čárky a každým dnem se těším čím dál víc, ve škole to vře. Vřelo. Po dnešku už mi snad nic nezabrání v tom, abych měl jen dvojku z matiky (ne, šprt vůbec není správné slovo, ale klidně si ho řekněte nahlas). Gratuluju si a přece jsem bídně zmožen. Chtělo by to seznam:

Rozhodl jsem si udělat pořádek v kultovních filmech, které musím vidět. Pro dnešek Pulp Fiction (****)
Musím se naučit na dějepis a renesanční literaturu. Dekameron je pro slabochy.
Smutně mávám předem 2. filmové noci v Palace Cinemas
V neděli Karamazovi v letňáku
Školní výlet (geocaching, jedině)
25.6. Premiéra Transformers 2. Máte mě tam jako na koni!
Hodit na všechno bobek

Na vědomost se dává

Žalostný nedostatek času! A do toho musím prý "omezit" počítač. Je na čase postavit se na vlastní klávesy a zakoupit si ten netbook. Připíchnuto na nástěnku. Dammit!
(ne, není mi hanba, že zneužívám blogovou sféru a píšu sem krátká poselství, která patří na twitter, kdepak)

Ať žije streetart

Ať žije Berlín! A ať žijí výkřiky do tmy! Budiž světlo.

Tady to taky žije, abyste si nemysleli

Je sobota, mám zrovna čas, nikdo mě nevyhazuje od počítače, čili je na čase svěřit se čtenářům, jaký jsem měl vlastně týden. Od minulého pátku se stala hromada věcí. Což je na takovou malou vesničku celkem objevné zjištění.

Tak třeba v pátek, to jsem se podruhé v životě opil. Původní myšlenka "posezení s kamarádkou" se zvrtla v mírnější alkoholový dýchánek (opravdu mírnější, fakt). Ze dvou členů se pak vyklubali čtyři, z toho jeden chtěl po celý večer běhat v trenkách po střeše. Podle jeho plánu jsme postupně měli hrát kvarteto a kdo prohraje, bude běhat po střeše v trenkách, poté neustále vykřikoval, že jsme socky, že nám tahle zábava nepřijde vůbec vtipná. Nato si vzal pásek, uvázala si ho po obvodu hlavy a začal předvádět bojová umění. Najednou někoho napadlo, že si zahrajeme twistera. Michael znova navrhnul, že by se mohlo hrát o běhaní v trenkách po střeše. Byl opět přehlasován a tak se hrál twister jen pro zábavu. Nakonec byl však jeho plán stejně splněn a sám rozhodn vylezl z okna na tu svoji střechu, pod rouškou tmy sundal oblečení a proběhl se kolem dokola. Blaženě naběhl zpět do pokoje, vzal pásek, obmotal ho kolem pet flašky a udělal si z ní domácí zvířátko a zatakoval hrací plochu na již zmíněného twistera. Se závěrečnými slovy "všechno na všechno" zalehl většinou barevných koleček na plátně a bylo vymalováno. A z čeho jsem se to vlastně opil? Půl panáka jaggermeistera a dvě skleničky vodky s džusem (1:3). Ano, drazí čtenáři, jsem máčka. Jestli mě opije tohle (upozorňuji, že jsem byl pouze v náladě a motal jsem se, věděl jsem o sobě na sto procent), tak nechci vidět, co budu dělat na vlastní svatbě. Nicméně po cestě domů jsme naházeli do schránek pár volebních lístků. Po kilometru a půl, to už jsem seděl na židli za počítačem, jsem chvíli měl problém zorientovat se v prstokladu na klávesnici, ale do hodinky jsem byl jako rybka.

To nás přesouvá k sobotě, která pravděpodobně neznamenala v tomhle týdnu vůbec nic.

Neděla byla ve znamení částečné biologie (písemka) a RocknRolly (automaticky zařazena jako jeden z nejlepších filmů, jakej jsem viděl, navíc ten přízvuk anglickej....).

Pondělí bylo stěžejní. Na moje nebohé tělo se přes noc z neděla přenesla rýma jako trám. Bylo to strašný a ještě teď je to dost na nic. Kašlu, smrkám (= troubím) a v pondělí mě ukrutně bolela hlava. Ale úplně hrozně. S diagnózou ucpaných dutin ale do školy stejně musím. Závěrečné písemky totiž nedávají druhou šanci. Večer jsem pak uznal, že jsem se stal závislý na kakau. Do jedné hodiny se pokoušel naučit. Vzdal jsem se a šáhnul po nové premiere. Poslední premiere. Rozlučková. Ach jo.

Úterek jsem využil ve prospěch neznalosti kapraďorostů a ve fyzice jsem byl mučen aspoň 25 minut lavičního času. Předtabulní čas, jen tak pro zajímavost, byl něco kolem deseti miliard let. Za jedna. *OBROVSKEJ_ODDYCH*

Ve středu jsem vyrazili zase na návětrnou stranu Vysočiny a zmrzali tam až do dvanácti. Navíc jsem chytil do zubů průvan a ten zmetek se mě drží ještě dneska. Důležité bylo, že v Nesovicích, chápete to, to je kousek prostě, taková díra, kde si myslej, že jak je tam teď přestupní uzel IDS JMK, tak jsou střed světa (to máte za to, že na prvního máje jste k MOJÍ vesnici napsali "Ceckojedy", parchanti [;-)]), no tak prostě tam, tam na sloupu zrovna uprostře uzlu, někdo vylepil tohle. To udělal nějakej zmetek z devátý třídy beztak, tipuju to na ty blbečky, co vždycky sedávaj v autobuse na padláku! Po vzoru Flufa (tam si taky přečtěte, o co vlastně jde) to při nejbližší příležitosti strhnu.

Čtvrtek je zase o ničem, jen písemka z matiky možná tak stojí za zmínku. I když vlastně. Objevil jsem dvě soutěže. Literární. Psací. Pro psavce. Takže je obě zkusím. A k tomu se musím pochlubit, že jsem vyhál tady, což bylo veselé (hledejte fotogalerii).

Pátek - den ve znamení sekání trávy. Původně jsem si připravoval vtipný článeček o mých geinálních počinech, ale když to shrnu větou "Holky, jestli chcete manžela, kterej vám s chutí okope rajčata a pohnojí okurky, radši běžte zvonit na jiný dveře", vypoví to takřka o všem (jen ne o bráchovi, kterej vzal srp a z nudy začal osekávat omítku u souseda).

Jéžiš, to už je zase sobota?

Kdo umí norsky?

Na google analytics už dlouho pozoruju, že mému (to je ten, který si právě čtete, kdyby vás to snad někoho zmátlo) blogu se daří v zahraničí. Obyčejně jde spíše o omyl a náhodnou návštěvu, ale co mě překvapuje, tak jsou to Norové. Je snad symbiothic nějakým mezinárodním slovem? Není to třeba fráze "Máma mele maso" zakódovaná do norštiny? 121 Norů si čte můj blog! Sakra, jestli si myslej, že tu spřádám tajné plány, jak nechat vyletět Oslo do vzduchu, tak jsem totálně v háji. Navíc tady vydržej průměrně pět minut! Oni si to snad i čtou! Navíc 71% z nich se stále vrací. Až tedy na Prahu spadne nějaký ten Jökerbagk norský raketový pozdrav, víte, kdo za to může. A takoví Poláci, kteří maj důvod, ti sem ani nepáchnou. Ach jo, chudák iHyi. Rozdmýchávač konfliktů, strůjce atomové války anebo kvůli mě přeruší dodávky makrel. Předem "be om unnskyldning" = omlouvám se svou lámanou norštinou.